Harry Potter a dávní mágové - Obětování

„Medico,“ křikl hned, ale nic se nestalo.
„Medico,“ zopakoval, ale pořád nic.
„MEDICO,“ zaburácel na celý vlak, navrátit Ginny k životu se mu však nepodařilo.
„Sakra, sakra. Nemůžeš bejt mrtvá, slyšíš? Nemůžeš. Já tě miluju. Nejde, abys umřela.“
Hleděl do již prázdných hnědých očí, které mu jasně ukazovaly, že již nikdy se na něj neusmějí. Že již nikdy ji nebude moci líbat, smát se s ní nebo si užívat její přítomnosti. Nikdy se již nebudou moci těšit jeden z druhého. Nikdy. Přitiskl si bezvládnou dívku ke svému tělu a do očí se mu začaly pomalu hrnout slzy. V hlavě se mu začaly zobrazovat jednotlivé obrazy. Jejich první poznání, když ji zahlédl jak utíká za vlakem, když nastupoval do svého prvního ročníku. Tehdy ani nevěděl o koho se jedná a ani co pro něj bude v budoucnosti znamenat. Pak Tajemná komnata. Kdy ji, byť se štěstím, dokázal zachránit z Voldemortových spárů. Její roztomilé žárlení na Fleur Delacourovou při turnaji Tří kouzelnických škol. Pak pátý ročník a jejich působení v Brumbálově armádě, kde jí naučil takřka všemu, co dokázal. A že toho nebylo zrovna málo. On tehdy slepě ignoroval její pokus si ho získat. Teď toho litoval. Mohli spolu být daleko více než jen pouze těch pár měsíců, které jim vyměřil všemocný čas. A pak onen osudný šestý ročník. Tenkrát mu již začalo pomalu docházet, že mu na ní záleží daleko více, než by mělo jako na kamarádce. Když se políbili po vyhraném nebelvírském titulu, myslel, že nemůže být nikdo, kdo by jim mohl jejich život pokazit, ale osud si někdy s lidmi rád zahrává a ponejvíce pak s jejich srdci. Tehdy, když mu jen několik metrů před ním zavraždili jeho jediného žijícího příbuzného, i když o tom ještě nevěděl, zasvětil svůj život pochytání všech Smrtijedů. Dokonce se rozešel i s Ginny, aby ji nepřiváděl do nebezpečí. Nechtěla to pochopit, ale on jí nedal jinou možnost. Pak si s ním osud zahrál, když zjistil, že je Nebelvírův dědic. Svou pýchou o tom řekl pouze své milované a to ještě ne úplně. Nenáviděl se za to, že jí neřekl celou pravdu. Kdyby jí o své síle řekl vše, nemuselo by se to stát. Nemuselo by se stát nic z toho, co mu dnes ukázalo, že život není vždy jen procházka rozkvetlou loukou. Mnohokrát se za ní obětoval. Při jednom ze svých pokusů, kterých za poslední dva měsíce bylo více než dost, jej od smrti zachránila zrovna její čistá láska. Dokázala, jak moc jej miluje, když spolu… však vy víte. A najednou byl všemu konec. Jenom kvůli jednomu blbci s kápí přes obličej. Zpět do otřesné reality jej přivedl hurónský smích, který nemohl vycházet z úst nikoho jiného, než z úst vraha.
„Tak on se bude ještě smát,“ poznamenal vyřízeným hlasem a zabodl oči na Smrtijeda.
„Pottere, Pottere. Mohlo ti dojít, že jednoho dne dostaneme jak tebe, tak i tuhle,“ a odplivl si, „Jenom doufám, že mě za to pán nepotrestá, když mu přivedu i vás.“
Ale to již byl Harry vytočen na nejvyšší mez. Neskutečně jej vykolejilo, že mu jeho životní láska zemřela před očima, ale aby její památku někdo špinil…
Naposledy Ginny políbil na čelo, zavřel jí oči a sic těžce, ale pln síly se zvedl: „Udělal jsem chybu, že jsem tě nedorazil. To se už víckrát nebude opakovat.“
„Ale, ale… Chlapeček by se nám chtěl…“
Avery na to ale nedopověděl, jelikož s ním Harry hodil obrovskou silou o strop.
„Myslíš si, ty sráči, že mě dokážeš odvést k Voldemortovi? Ani na to nemysli.“
A hned poté s ním rozbil okno vagonu.
„Sereš se do věcí, který ti nic neříkají.“
Opět rána o strop.
„Chtěl si zabít mě.“
Tentokrát jej zvedl do vzduchu a hodil s ním o podlahu.
„To se ti nepovedlo,“ s tím náš milý Avery začal létat od stropu k podlaze, zanechávajíc po sobě neustále větší a větší krvavé fleky, „Nad tím bych se dokázal ještě přenést, ale nejhorší je, že si dokázal ublížit jedinému člověku, který mi tu po tom vašem zkurveným pokusu o ovládnutí našeho světa zbyl.“
„Harry, co to…“
Zaslechl starý známý hlas Rema Lupina.
„Ty nejsi vrah, Pottere. Nedokážeš zabít neozbrojeného.“
„Ginny, co se ti stalo?“ prořízl vzduch pan Weasley, „Ginny? Pane bože, to ne. Tohle ne. Nedělej mi to, Ginny. Ty ne.“
„Tak sleduj,“ vyzval ho Harry, „Crucio.“
Smrtijed se začal až neskutečně rychle kroutit v křečích. Mladý Potter do tohoto vkládal svou nejhlubší nenávist k tomuto muži a to mělo za následek, že po pár okamžicích začal Avery vyplivovat krev.
„Sakra, Harry, co to děláš?“
„Drž hubu. Ničemu nerozumíš, tak se mi do toho neser,“ okřikl hned Lupina.
„Jak to se mnou mlu…“
„Podívej se, co udělal Ginny. Pokud máš teda něco proti tomu, tak mě budeš muset zabít, protože já nepřestanu. Jinak mi polib prdel.“
Následně se oddělil od Členů řádu svou oblíbenou kouzelnou zdí. Nepodíval se, kolik jich tam je. Bylo mu to srdečně jedno. Musel totiž ještě „vynést nějaké smetí“.
„Pro… ppp… pros… prosím…“
„Cože? Ty mě prosíš? Není to legrační?“ řekl pobaveně Harry a přestal s kletbou.
„Já bych nikdy… bylo to… za to… Pán zla.“
„Skvělá loajalita. Crucio. Nezasloužíš si ani, abych tě zabil rychle. Tak si to vychutnej.“
Když poznal, že by zakuklenec již dlouho nevydržel, přestal.
„Neboj se, ještě nekončíme. To byl teprve začátek,“ konstatoval sarkasticky.
Pak jej zvedl do vzduchu a nechal levitovat dobrých deset centimetrů nad podlahou.
„Teď bych nasadil trochu silnější kalibr, co ty na to?“ zeptal se Harry, i když případná odpověď mu byla zcela volná.
Nechal jej lehce vydechnout a pak pronesl: „Disindo.“
Z hůlky mu vyšlehl oranžový paprsek, který se Averymu omotal kolem pravačky. Pak jen následovalo křupnutí a Smrtijedova ruka spadla na zem, stejně tak jako její majitel, ale oba pěkný kus od sebe. Vagón se ihned začal otřásat pod tíhou nelidského řevu zakuklencova.
„Ježíš, promiň. Já nechtěl,“ rozesmál se mladý Potter, „Možná to spraví druhej pokus.“
„Disindo.“
Tentokrát vzala za své druhá ruka a Averyho řev nabral na síle.
„Musíme se tam nějak dostat, slyšíte?“ křikl Remus k ostatním Členům řádu.
„Ale jak. Sám víš, že přes tohle se asi těžko nějak dostaneme,“ pokoušel se mu vysvětlit pan Weasley.
„To mě nezajímá. Musíme najít způsob. Třeba se přemístíme jinam nebo zkusíme pálit všemožná kouzla a doufat, že to přetížíme. Musíme ovšem rychle, podívej se, co s ním dělá.“
„To bych nezkoušel, Reme. Nebudu totiž za sebe ručit, pokud se mě někdo pokusí zastavit,“ ozřejmil situaci Harry.
„Vyhrožuješ nám?“
„Jenom vás informuju,“ konstatoval a dále se věnoval jen Smrtijedovi, „Disindo.“
A levá noha opustila svého majitele. Rázem se Averyho řev stal nesnesitelným. Chlapec, který přežil, ale jen mávl hůlkou a Smrtijed oněměl.
„Líbí?“
Žádná odpověď
„Kdo mlčí, ten souhlasí. Tak co kdybychom se zbavili toho zbytku, co ty na to?“
Zakuklenec jen vyděšeně zavrtěl hlavou.
„Cože? Já tě neslyším.“
Ona troska, která mu již málem vykrvácela u nohou, se pokoušela z posledních sil nějak pohnout, ale moc dobře to nešlo.
„Budiž. Disindo.“
Věřte tomu nebo ne, ale náhle před Harrym leželo v obrovské kaluži krve tělo bez končetin. Ony údy byly ovšem rozmístěny okolo tropu několik desítek centimetrů od svých původních míst.
„Myslim, že je na čase to ukončit,“ pronesl mladý Potter a vyzvedl tělo do vzduchu, „Chceš před smrtí ještě něco říct?“
Z posledních sil se Avery pokusil něco sdělit světu, ale z úst mu žádný zvuk nevycházel.
„Odpusť, já zapomněl,“ omluvil se Harry a vrátil mu řeč.
„Můžeš mě za… zz… zab… zabít, ale Mistra nikdy neporazíš. A… a můžu ti slí… slíb… bit, že poslední, co v životě uvidíš, bude, jak na tebe on nebo někdo z nás vyšle kletbu smrti.“
„Sakra,“ řekl Harry a nahodil absolutně zničenou grimasu, „Accidere.“
Z hůlky mu vyšlehlo vlákno, které bylo tvořeno něčím, co se podobalo krvi. Jakmile se to dotklo Smrtijedova těla, začalo ho to ohlodávat na kost. Celá tato procedura byla pronásledována řevem, který se neslučoval s žádným jiným lidským. S klidem a nenávistí hleděl na pomalu se měnící tělo, ze kterého pomalu, ale jistě zůstávala jen kostra. Až před ním se ve vzduch vznášel pouze skelet, kdysi vysoce postaveného Smrtijeda, odmrštil jej na druhý konec vagonu. S hlavou vzpřímenou a krokem jistým pak došel k hromádce kostí. Ty během okamžiku nějakou zvláštní silou začaly hořet a o několik vteřin později z nich zbyla pouze nepatrná hromádka prachu. Pak se vzedmul lehký vánek a Averyho zbytky vynesl rozbitým oknem ven.
„Gratuluji ti, Pottere,“ ozval se mu za zády hlas, který si nešlo splést s žádným jiným, „Je jenom škoda, že jsem to neviděl celé.“
Lord Voldemort stál mezi Harrym a Ginniným tělem v celé své „kráse“ a tvářil se velmi pobaveně.
„Rumpo desmos,“ vyslal bez rozmýšlení mladý Potter.
Voldemort však vytvořil černý štít, který kouzlo pohltil: „Co je to za vychování? Takhle se vítají hosti?“
„Hosti ne, ale ty jo. Crucio.“
Této kletbě se ale Pán zla vyhnul.
„Je vidět, že tě nikdo nevychoval.“
„Pokud nezapomínáš, tak díky TOBĚ mě nikdo nevychoval.“
„Harry, na koho si to hraješ?“ křikl Remus.
Teprve teď si mohl všimnout, kolik lidí z Řádu je přítomno. A nebylo to vůbec marné číslo. Krom Rema Lupina a pana Weasleyho za zdí stálo dobrých deset dalších. Nemohl odhadnout, kolik jich tam stálo původně, pokud se tedy vůbec někdo rozhodl něco podniknout.
„Nepleť se do toho,“ okřikl muže a dál Voldemorta vraždil pohledem, „Tohle je mezi mnou a touhle karikaturou.“
„Crucio,“ křikl ihned Pán zla.
„Ale Voldy, to ses z našeho minulýho setkání nepoučil?“ neodpustil si Harry, jakmile mu kletbu zničil.
„Neříkej mi tak,“ pronesl Pán zla vraždícím hlasem.
„Bojím, bojím. Lord Voldemort mi vyhrožuje. Moc bojím,“ začal mladý Potter, hned na to se ale proletěl o pěkný kus dozadu a dosti vyděšeně na něj hleděl
„Tak proto to udělala. – Je zvláštní, že ona to věděla, za to ty sis toho nevšiml.“
„Crucio.“
A Harrym začala cloumat stará známá bolest, kterou ovšem lehce porazil.
„Tohle bylo od tebe zákeřný, víš to?“ pronesl, když se zvedl ze země.
„Crucio.“
Ale ani druhý pokus na Harryho nevyzrál.
„Proč si sem nepřišel sám? Proč musíš pořád posílat ty svoje neschopný blbce?“
„Tobě připadají neschopný? Jenom se podívej okolo sebe,“ pronesl pobaveně Pán zla ukazujíc na Ginny, která bez sebemenší známky života ležela na zemi a její kdysi oči plné jisker a nadšení hleděly nepřítomně do stropu.
„To si byl ty?“
„A kdo jiný? Myslíš, že by Averyho napadlo něco takového udělat.“
„Vždyť ale já slyšel…“
„Slyšels jenom to, co sem chtěl, abys slyšel. Měli tě buď ke mně přivést, zabít nebo udělat něco co by ti ukázalo, že proti mně nemáš žádnou šanci.“
„Ne,“ vydechl překvapeně Harry, „Proč zase ty?“
„Přidej se ke mně a všechno tohle skončí. Spolu dokážeme najít způsob, jak ji přivést zpět, aby ti mohla stát v této válce věrně po boku.“
„To není možný. Nikdo to nedokáže.“
„Přidej se ke mně a já ti slíbím, že ti ukážu způsob, jak ji oživit.“
„Mluvíš pravdu?“
„Z našich setkání byses mohl naučit, že já nikdy nelžu.“
„Harry, nedělej to,“ křikl na něj pan Weasley.
„Pravou ruku,“ vyzval jej Voldemort.
Harry udělal pár nesmělých kroků a stél před největší hrozbou, která kdy kouzelnické společenství potkala. Natáhl třesoucí se pravici a čekal na konečný ortel.
Jakmile mu Pán zla na zápěstí položil hůlku, řekl naprosto odevzdaným hlasem: „Odpusť mi, Ginny.“
A hned svou hůlku, kterou obezřetně svíral v levačce, zabodl do černokněžníkových prsou: „Crucio.“
Voldemort hned spadl na kolena a začal se třást po celém těle.
„Nikdy bych se k tobě nepřidal. I když to bude znamenat, že už ji nikdy v životě neuvidím.“
„V tom případě tě nepotřebuju,“ sykl Pán zla a odmrštil Harryho o pěkný kus před sebe, „Jak si to vůbec představuješ? Já sem ti nabídl všechno, co si kdy mohl mít. Moc, postavení, slávu a tys mě takto podrazil? Měl ses rozhodnout líp, Pottere.“
„Když myslíš,“ poznamenal Harry, zvedajíc se na nohy.
„Už mě tvoje společnost unavuje.“
„A víš, že mě tvoje taky?“
„Tak to ukončeme.“
„Jak je ctěná libost.“
„Avada kedavra.“
„Fylaxis.“
Mladý Potter kletbu okamžitě přepískal zpět, ale nebylo to přesné.
„Explosio,“ vyslal hned poté svůj dortík.
Ani tentokrát se ovšem netrefil, jelikož se Voldemort rudé kouli elegantně vyhnul.
„Crucio,“ křikl černokněžník.
Harry si ale vytvořil svůj oblíbený štít a ten kletbu spolehlivě pohltil.
„Tak se trochu snaž, Voldy.“
„Tvá arogance nezná hranic, že, Pottere?“
„Tohle mi už říkal Snape a stejně sem si z toho nic nevzal, tak s tím nezačínej ani ty.“
„Avada kedavra.“
Další kouzlo narazilo do Haryho štítu, ale nedokázalo se dostat skrz.
„Jak koukám, Pottere, tak si už zjistil historii svého rodu. Nemyslel sem, že by ti to někdy ten starý blázen řekl. Chtěl sem vidět tvůj výraz, když jsi to zjistil. Škoda, že jsem to zmeškal.“
„Tvoje chyba. Rumpo desmos.“
Voldemrotův černý štít, ale kletbu nepropustil.
„Máš velký potenciál. Snaž se jej nepromarnit. I když to už si vlastně udělal, když ses rozhodl zůstat na straně těch…“
„Možná že máš pravdu, možná že ne. To všechno ukáže až čas.“
Pán zla se na něj nevěřícně podíval a pak konstatoval: „Krásně řečeno.“
„Díky. Dicindo.“
Pokusil se mladý Potter využít chvilkové protivníkovy nekoncentrovanosti, ale vůbec se mu to nevydařilo.
„Ty si myslíš, že mě může tímhle překvapit?“ zasmál se Voldemort, když mu kouzlo zničil ještě za letu.
„Přesně tohle jsem měl v plánu.“
„Na to ti mohli skočit moji Smrtijedi, ale já ne.“
„Avada kedavra.“
Harry jen švihl hůlkou a kletba se rozplynula.
„Budeš si muset vymyslet něco lepšího,“ vybídl protivníka, „Falmine ictus.“
Během sekundy střechu vagonu prořízl mohutný blesk, který měl sečíst všechny Voldemortovi hříchy. Než se tak ale mohlo jakkoliv stát, obalila Pána zla nějaká bublina, do které onen elektrický výboj narazil takovou silou, že jej srazil na zem.
„Crucio,“ křikl okamžitě Harry, „Užij si naše poslední setkání, Voldy. Jindy už k tomu nebudeš mít příležitost.“
Sám sice nevěřil v úspěch, ale za zkoušku to stálo. A aniž by tomu věřil, začal se Voldemort kroutit pod přívaly křečí. Harry se tím obrazem kochal a kochal. A to tak, že úplně vypustil myšlenky, že by se z toho Pán zla mohl nějak dostat. Do reality jej přivedlo kouzlo, které do něj z ničeho nic narazilo, vzneslo ho do vzduchu a praštilo tím o konec vagonu.
„Sakra, už zase,“ vypustil z úst Harry, mnouc si naraženou část těla.
„Měl si pravdu, když si říkal, abych si to užil. Tvůj konec si užiju vždycky,“ řekl Voldemort, který od něj stál jen necelé tři metry, „Accidere.“
Před Harrym se vytvořil rudý pulzující štít, o který se kletba rozbila. Černokněžník se na něj díval jako na zjevení a evidentně vůbec nechápal, k čemu došlo. Toho Harry využil. Odmrštil jej až na zeď, která je dělila od Řádu, vyskočil na nohy a rozhodl se jednat okamžitě.
„Accidere,“ křikl, aniž by nějak speciálně mířil.
To ovšem byla chyba. Onen „provazec krve“ totiž Voldemorta zasáhl pouze do levačky, která se ihned začala měnit jen v kosti. Ten jen párkrát máchl hůlkou a paže se mu oddělila od zbytku těla. Ihned poté se přemístil neznámo kam. Harry pln nenávisti z neúspěchu zařval jak raněné zvíře, přišel k bezvládnému tělu jeho životní lásky, zvedl ji v náručí a ani by někomu něco vysvětloval, následoval příkladu svého protivníka a zmizel.
Zhmotnil se před branami bradavického hradu. Nikam se nehnal, i když mu to bylo proti srsti. Pomalým smutečním krokem, který vystihoval všechen jeho zármutek, ale i lásku, prošel hlavní bránou, která se mu dokořán otevřela, jakmile se před ní objevil. Vůbec tomu nevěnoval žádnou speciální pozornost a pokračoval nejkratší cestou na ošetřovnu. Měl štěstí, že nikoho nenapadlo dostat studenty do Bradavic jakýmkoliv jiným způsobem, proto procházel bradavické chodby zcela bez povšimnutí druhých. I když profesoři již byli přítomni, nikoho z nich nezahlédl ani koutkem oka, tudíž i on se pokládal za nezahlédnutého. Cestu na ošetřovnu by našel i poslepu, jelikož tam končila velká část jeho výletů, proto hluboce zabrán do sebe sama, nechal ať jej tam nohy dovedou. A skutečně. Pochvíli se opravdu nacházel před těmi správnými dveřmi. Nezastavoval se, jelikož se před ním opět otevřely samy od sebe a položil Ginny na tu nejvzdálenější postel, která se tu jen nacházela. Přikryl ji od hlavy až k patě a sám se posadil na židli hned vedle jejího lůžka. Držel mrtvou dívku za ruku a hleděl do neznáma.
„Proč?“ pronesl zcela zničeným hlasem, když se mu po několika minutách začaly znovu hrnout do očí slzy, „Proč to děláš? To ti nestačí, že si mi musel vzít rodiče, kmotra i dědu, o kterým sem neměl sebemenší tušení? Ty mi musíš vzít jediného člověka, za kterého bych byl ochotnej položit život. Proč? Baví tě se koukat, jak se mi můj vlastní svět hroutí pod nohama?“ nechápajíce nad tím zakroutil hlavou.
„Podívej se na ni. Měla celej život před sebou. Ale protože ty si zkurvený, sadistický prase… celej život před sebou. Proč zrovna ona? Proč ne já?“
Pak se mu hlas zlomil. Nedokázal ze sebe vypustit ani jediné slovo. Prostě nic. Jenom se díval na nehybné tělo a po tváři mu pomalu tekla jedna slza za druhou. Seděl tam hodně dlouho. Čas se pro něj zastavil. Stejně tak, jako když Avery vyřkl ta osudová slova. Mnoho minut se ani nepohnul. Vypadal jako socha, která se tam objevila z čistého nebe. Zpět do říše „živých“ jej vrátilo bušení na dveře a hádka, která se rozléhala snad po celém hradě. Nepamatoval si, že by je zavíral…
„Můžeme už dovnitř?“
„Ano, ale…“ pronesla podle hlasu bradavická ošetřovatelka, která zbytek věty nechala viset ve vzduchu.
Dveře se rázně rozlétly a do místnosti si to přištrádoval snad celý Fénixův řád. Remus Lupin, celé Weasleyovic rodinka, McGonagallová, Aberforth Brumbál, Harry se k nim však neotočil. Nestál o to. Nestál o vyčítavé pohledy. O hromobití, které se na něj spustí. Pouze seděl na židli a pokračoval v tom, co dělal do té doby. Výkřik, který se ošetřovnou rozlehl byl až příliš výmluvný a následná rána o podlahu taktéž.
„Ne. To nemůže… nemůže… to není pravda. Slyšíte? To se nemohlo stát. Ne mojí holčičce.“
„Molly, musíš být statečná,“ snažil se konejšit vlastní ženu pan Weasley, „Určitě by si nepřála aby…“
„Nepřála by si co?“
V tu chvíli se Harry otočil na skupinku. Svýma zarudlýma očima shlédl všechny přítomné. Rodina Weasleyových jej neúspěšně vraždila pohledem, aniž by kdokoliv, cokoliv věděl o tom, co se stalo ve vlaku. Ron v pravačce křečovitě svíral hůlku, Hermiona se jej pokoušela uklidnit, ale nějak jí to nešlo.
„Ty,“ ukázala na Harryho paní Weasleyová, „Musíš jí nějak pomoct. Něco udělat.“
„A můžete mi poradit jak?“
„Vždyť jsi ji už jednou dokázal pomoc. Dokázal jsi pomoct Frankovi s Alicí. Musíš něco udělat,“ spustila zoufale.
„Myslíte, že sem se o to už nepokoušel? To si pište, že sem to dělal. A nic.“
„Třeba jsi se tolik nesnažil?“
„To si do prdele myslíte, že bych ji nechtěl zpátky…“
„Takhle s mojí mámou nemluv,“ utrhl se na něj Ron a hůlku měl ihned v bojové pozici.
V dalším mu ovšem zabránilo to, že mu zbraň vylétla z ruky a přestal jej poslouchat hlas. „Myslíte, že sem neudělal všechno, co šlo. Já jí miloval. Udělal bych pro ni cokoliv na světě. Obětoval bych duši, kdyby to nějak…“
Náhle mu před očima objevila jedna vzpomínka. Nacházel se v rodové knihovně s tlustou knihou Zmijozelova rodu na klíně. Druhý způsob je mnohonásobně náročnější. Jeho příčinou je záchrana života někoho jiného. Při tomto způsobu dochází k přechodu části vaší duše do osoby, kterou chcete zachránit… setnuta hlava… vytvořit do té doby, než duše zavražděné osoby opustí tento svět. Nikdo neví, jaká je to doba, ale velmi mocní kouzelníci a mágové dokáží poznat, jestli tento okamžik nastal nebo ne.
Párkrát zamrkal a otočil se na mrtvou dívku: „Prosím tě, ať je ještě naděje.“
Hned poté jej zaplavily plameny a zmizel.
O zlomek vteřiny později již stál uprostřed zapadlé londýnské uličky, kam dopadalo jen velice málo světla z lamp pouličního osvětlení. Na nic nečekal a svižnou chůzí se vydal do míst, kde by mohl najít toho, koho potřeboval. Procházel ty nejtemnější ulice, nahlížel do těch největších pajzlů, ale nikdo nenašel. V momentě, kdy se chystal přemístit k Malfoy Manor, zaslechl zpoza rohu kroky dvou osob. Přitiskl se proto do stínu, který vrhal oprýskaný balkón jednoho z domů. Vyčkával. Srdce mu bušilo obrovskou rychlostí a pravačka, která na sobě nesla stopy předchozího střetu se Smrtijedy, svírala hůlku takovou silou, že černé prsty začaly nabírat lehce bílou barvu. Zvuky bot klapajících o zemi se stávaly hlasitějšími a hlasitějšími. Harry se ještě více stáhl do náruče temnoty, která jej milostivě přijala pod svá ochranná křídla a zabraňovala tak jeho odhalení. Za pár okamžiků ho již míjeli dva Smrtijedi. Počkal, až budou několik metrů před ním a pak vyšel ze stínu. Namířil na jednoho z nich a ten se okamžitě skácel k zemi.
„Co to…“ podivil se druhý zakuklenec, ale to už k němu letěla smrtící kletba, které se nedokázal vyhnout, takže byl šupito presto poslán na druhý břeh.
Mladý Potter přišel k omráčenému Smrtijedovi, chytil jej za paži a přemístil se.
Zhmotnil se přesně na místě, které před několika desítkami minut opustil. Na přítomných byl vidět zbytek předcházejícího rozhovoru, který přerušil. Již na něj nevzhlíželi tak nenávistně, ale spíš s pochopením a smutkem ve tváři.
„Kdo to je?“ otázal se Lupin.
„Zachránce,“ odpověděl jednoduše Harry a strhl Smrtijedovi z hlavy kápi.
Byl velice mladý. Mohlo mu být tak do dvaadvaceti. Jeho ostré rysy v obličeji ještě podtrhovaly úzké rty a sytě hnědé oči. Jedním máchnutím hůlky ho probudil. Smrtijed se chvíli rozhlížel, ale když pohlédl na mladíka, který na něj míří hůlkou, zorničky se mu hrůzou rozšířily.
„Ano. Měl bys mít strach,“ konstatoval mladý Potter a na tváři se mu usadil ďábelský úsměv.
„Můžeš nám říci, co máš v plánu?“ vyřkl Aberforth otázku, která všem přítomným ležela v hlavě.
„To jediný, co můžu.“
„A to je?“
„Já o Ginny nechci přijít a udělám všechno, aby se tak nestalo. Pokud tohle vyjde…“
Nad zbytkem jen zakroutil hlavou. Vzal si hůlku do druhé ruky a v pravé se mu objevil rodový meč. Elegantně protočil zápěstí, napřáhl se a mocně sekl. Smrtijedova hlava se odkutálela až k nohám Hermiony, která okamžitě omdlela. Následoval ohlušující výkřik, po kterém byl Harry v obležení lidí, kteří na něj mířili hůlkami.
„Za tohle bychom tě měli odvést okamžitě do Azkabanu,“ začal pan Weasley.
„Tak dělejte.“
Nikdo se však ani nepohnul.
„Jak tak koukám, nikomu se do toho moc nechce. Pokud mě teď teda necháte dokončit mojí práci…“
„Tak nám aspoň řekni, o to tu sakra jde?“
„Uvidíte. A teď bych ocenil, aby se tu neobjevil nějakej davový hrdina, protože by bylo všechno v prdeli.“
Pak se lehce řízl do zápěstí, strhl si z krku řetízek, který dostal od Ginny, namočil jej do Smrtijedovy krve, které bylo na podlaze dost a dost. Sundal prostěradlo, které dívku zakrývalo a nakreslil jí na čelo i srdce pentagram. Náhrdelník s přívěškem zlatonky nechal volně levitovat před sebou.
„DISSOCATIO MEAE PECTUS,“ křikl do hrobového ticha, které bylo zažrané do všech zdí i předmětů.
Tělo mu projela tlaková vlna, která vzbuzovala pocit, že se mu celý organismus roztrhne. Z ničeho nic z něj vylétl nazelenalý oblak, který se zformoval do jeho průhledné podoby a jednou rukou se chytl náhrdelníku. Barva začala pomalu blednout a spokojený výraz Harryho duše se začal měnit v bolestnou grimasu. Uprostřed hrudníku se jí začala tvořit rychle rostoucí koule. Když její velikost vyplňovala celý hrudník, vystřelil z ní paprsek, který se zaryl do náhrdelníku. Pak se koule začala zmenšovat, až se zcela přemístila do onoho levitujícího šperku. Hned poté se zbytek Harryho duše vrátil do těla svého majitele. Mladý Potter se natáhl pro náhrdelník, nadzvedl hlavu nebohé Ginny a pověsil jej na její krk. Okamžitě z něj vytrysklo modré světlo, které se spojilo s Harryho srdcem. Takto to trvalo několik desítek vteřin, než paprsek zmizel a celé „divadlo“ mělo skončit. Mladý Potter nakonec několikrát protnul rukama vzduch a nakreslil do něj nějaké obrazce, které ovšem během zlomku vteřiny zmizely.
„Co to sakra…“ nevěřil svým očím Harry, ale zkusil to znovu.
Nic se ovšem nestalo. Zkoušel to po třetí, po čtvrté, ale nic. Začínal ztrácet koncentraci. Symboly přestávaly mít předchozí tvary, vždy jen zablikaly a zmizely.
„Tohle mi nedělej. Ne teď.“
Jeho rozladěnost dosahovala stále většího a většího stupně. Když to zkoušel několik minut, začaly mu těžknout ruce, rovnováha nebyla již taková, jak by si představoval. Symboly črtal jen ze zvyku, sám totiž již moc v jejich účinek nevěřil. Nechtěl to skončit sám. Radši by padl vyčerpáním, než aby sám podepsal nad Ginny rozsudek smrti. Najednou se mu to ale podařilo. Symboly začaly rotovat okolo dívčina těla a pak nad ním zmizely. Její tělo se lehce zatřáslo, ale pak se hrudník začal jemně, nepravidelně zvedat a klesat.
„Díky bohu,“ pronesl mladík těžce.
Třásl se po celém těle, musel se pevně přidržovat postele, aby nespadl na zem. Z ničeho nic mu dívka jemně sevřela dlaň. Bylo to zvláštní. Neprobudila se. Byla evidentně v bezvědomí. Koukal na to, jako na zlaté prasátko. Vůbec to nechápal. A možnost pochopení mu nebyla dopřána. Ucítil za zády závan větru, který způsobily otevřené dveře. S nedůvěrou vepsanou ve tváři se rozhlížel po okolí a jeho přemáhání, aby na sobě nedal znát svou slabost, jelikož jeho stav byl daleko vážnější, než nechával vyjít na povrch, se začalo vytrácet. Pak se náhle v mezeře mezi všemi přítomnými objevila hůlka. Vzduch protrhla dvě slova, která děsila snad každého kouzelníka a ona kletba se řítila na zcela bezbranného Harryho Pottera. Ten se sice pokusil vytvořit svůj štít, ale neměl dost energie na jeho udržení, takže zmizel hned po vyvolání. Když se kletba nacházela necelý metr před hrdinou, rozvinul se před ním zlatý, pulzující štít, který ovšem po nárazu toho zeleného hada zmizel, stejně tak jako o zlomek vteřiny později zmizela naděje světla na výhru ve válce. Kletba pronikla do mladíkova těla a ten se okamžitě zhroutil k zemi